Čenkovice ve 30. letech 20. století

Za První republiky

Na rozvoj turistiky se pak více zaměřili Češi, pro které to byla z části i věc vlastenectví. V roce 1925 se na Suchém vrchu postavila dřevěná útulna a o rok déle se začalo s výstavbou reprezentativní Kramářovy chaty pojmenované po prvorepublikovém předsedovi vlády Karlu Kramářovi. Ta začala sloužit návštěvníkům v červenci 1928. Lyže už v té době byly běžnou součástí řady horských a podhorských domácností a nepochybně tomu tak bylo i v Čenkovicích. V roce 1930 zde místní založili spolek pro povzbuzení turistiky. Místní hostinští si uvědomili, že turistika může zlepšit jejich podnikání. Patronát nad obcí i spolkem převzala brněnská organizace Bund der Deutschland. Ta měla od začátku sociálně nacionalistické cíle. Podporovala v chudých pohraničních regionech hospodářství, vzdělávání i výživu dětí, péči o sirotky a dokonce i turistiku. Doporučovala a inzerovala „zaručeně německé“ chaty, hospody i horské boudy, vydávala mapy, pohlednice i turistické průvodce. Určitě tak pomohla brněnské oblíbenosti Čenkovic, která trvá dodnes. S Čechy se však dostávala do konfliktů, zpočátku třeba jen o turistické značení. Později, v souvislosti s nástupem fašizmu v Německu, se celá organizace poněkud radikalizovala a napětí se s blížící se válkou stupňovalo. Díky aktivitám spolku se v roce 1935 postavilo v obci u evangelického kostelíku koupaliště. Dnes, po přebudování, slouží jako vodní nádrž na zasněžování. V zimních měsících čenkovické svahy lákaly nadšené lyžaře z Moravy. Především z Brna, Svitav, Moravské Třebové a Prahy. Začínají se zde podobně jako i v jiných obcích organizovat první lyžařské závody. V roce 1939 se Čenkovice stávají součástí Německé říše a druhá světová válka přináší do všech oblastí čím dál tím více bídy a obav. Na sport není ani čas ani nálada.

Poválečný rozvoj Čenkovic rozjeli českotřebováci

Po roce 1945 je většina německých obyvatel Čenkovic odsunuta. Stravovací a ubytovací služby v obci zanikly. Vysídlenou obec postupně obsazují Češi z okolních obcí. Až po roce 1950 se na čenkovické svahy vrací první lyžaři. Tentokrát z Tělovýchovné jednoty Lokomotiva Česká Třebová. Lanškroun v tomto návratu od začátku sehrál významnou roli. Někteří členové oddílu z České Třebové totiž pracovali v tehdejší Tesle v Lanškrouně. Především předseda oddílu Miroslav Kváč a běžec Bohuslav Kohout hledali vhodné zázemí pro sjezdové lyžování. Z počátku měli vytipovaný Lázek, který směrem k Herborticím nabízel zajímavé možnosti a už se zde tou dobou také lyžovalo a občas pořádaly závody. Lanškrounský učitel Jaroslav Cop a předseda lanškrounských lyžařů však třebovským sportovcům doporučil Čenkovice.

1958 – na základech bývalého mlýnu se staví dolní budova stanice lanovky.

1959 – stavba jednotlivých dílů vleku.

1959 – Karel Hájek odváží vykácené stromy z budoucí třebovské sjezdovky.

První klíčové rozhodnutí byla výstavba a provoz jednoduchého přenosného vleku na motocyklový pohon nazývaného šlepr. Takto ho před lety popsal jeden ze zakladatelů čenkovického střediska Karel Hájek: „Jednalo se o dva navijáky s automobilovou převodovkou ve spodní stanici a o vratnou kladku, umístěnou na dnešní třebovské sjezdovce pod lesem. Na laně byly připevněny úchyty pro osm lyžařů do takzvaného pavouka. Po vytažení sjezdařů k horní kladce se otočil směr navíjení a pavouk se druhým navijákem stáhl zpět a mohli jet opět další lyžařští nadšenci.“

Šlepr fungoval v místech dnešní Třebovské sjezdovky. Později ho nahradila již pevná lanovka na elektrický pohon, která vedla od evangelického kostelíka k lesu v trase dnešní sedačkové lanovky, ale měla jen cca 500 m. V roce 1958 se započala stavba již kotvového vleku o délce 1000 m až na vrchol Bukové hory a výškovým rozdílem 200 m. Spodní stanice se postavila na základech starého mlýna. I na tuto fázi vzpomínal Karel Hájek: „Začalo se stavět dle našich možností finančních i technických. Byli jsme velmi různorodá společnost – inženýři, mistři, řemeslníci a další profese ze všech českotřebovských továren, ale hlavně z depa ČD, dílen ŽOS a armaturky. Tyto podniky nám také pomáhaly s výrobou strojních součástí vleku. Byly odpracovány stovky brigádnických hodin. Na konci roku 1960 bylo naše úsilí korunováno úspěchem, vlek byl úspěšně zkolaudován a uveden do provozu. Byl to první kotvový vlek v orlickém podhůří“.

1961 – první lyžařský vlek je v provozu.

Po roce 1963 začal podnik Transporta Chrudim vyvíjet a vyrábět lyžařské vleky vlastní konstrukce, a tak byly postupně jednotlivé části vleku nahrazovány továrními výrobky. V roce 1968 se horní stanice lanovky posunula o cca 70m dále k vrcholu. Upravovala a vylepšovala se také sjezdovka. TJ Česká Třebová od Státního statku Lanškroun koupila budovu č.p. 65, která byla upravena na turistickou ubytovnu. Tomuto účelu slouží dodnes.

Zájem o lyžování rychle roste

Narůstající zájem o lyžování už nemohl jediný vlek pokrýt, a tak se do výstavby druhé sjezdovky a vleku pustila v roce 1972 také TJ Svitavy, která už v té době v Čenkovicích vlastnila ubytovnu. Výstavba byla zahájena jako akce Z pod patronací Místního národního výboru v Čenkovicích. (Asi by stálo za připomenutí, že akce Z neboli akce „zvelebovaní“, zpočátku měly sloužit k odstraňování nepořádku na sídlištích, ale postupně se na bázi dobrovolnictví řešily i mnohem složitější projekty. Například výstavba bytů, kanalizace, vodovodů, sportovních areálů atd. Tedy všude tam, kde to státní systém nezvládal. Základem byla bezplatná práce po návratu ze zaměstnání a o víkendech.)

TJ Svitavy zajistila brigádnickou pomoc svých členů a vlek byl uveden do provozu koncem roku 1973. Ještě v tomto roce začala v akci Z vznikat budova zázemí u dolní stanice nové lanovky v podobě bufetu a ubytování s kapacitou 23 lůžek. Nad TJ Svitavy měl tou dobou patronát národní textilní podnik Vigona Svitavy, který na vlastní náklad vybudoval další cca 400 m dlouhý kotvový vlek. Ten končí na sjezdovce, která svou šířkou i sklonem nabízí výborné podmínky pro začátečníky i dnes. Rozvoj střediska doprovázel velký český fenomén chatařství a chalupářství, který nabral v Čenkovicích od šedesátých let na intenzitě a nezastavil se dodnes.

S narůstajícím zájmem lyžařů bylo nutné vyřešit také dvě zásadní věci. Bezpečnost na sjezdovkách a parkování. V roce 1973 se proto v Čenkovicích zřídilo první středisko Horské služby. Parkování automobilů a autobusů vyřešila osvědčená akce Z. Na konci roku 1976 bylo k dispozici velkokapacitní parkoviště pro 200 automobilů a 20 autobusů. Parkovací plocha se od té doby několikrát rozšiřovala. V roce 1977 se dokončila také stavba budovy horské služby. Kapacita vleků v Čenkovicích však rostoucí zájem o lyžování nedokázala pokrýt. Dlouhé fronty u vleků si žádaly zvýšení kapacity. V roce 1980 se rozhodlo o stavbě dalšího paralelního vleku na třebovskou sjezdovku. V další akci Z se na sklonku roku 1983 uvádí do provozu paralelní vlek tatrapoma s kapacitou 900 lidí za hodinu. V roce 1986 byl u parkoviště přistavěn bufet se sociálním zařízením a celoročním provozem. Poslední velkou akcí Z v Čenkovicích byla stavba vleku TJ Čenkovice, která se rozběhla na koci roku 1988. Provázely ji četné technické i finanční problémy, ale nakonec se podařilo vlek dokončit.

Po roce 1989 se začaly měnit vlastnické vztahy. Lidé, kteří stáli u zrodu čenkovického střediska, byli už většinou v seniorském věku. Další vývoj s sebou nesl řadu sporů a složitých jednání. Už řadu let se mění také klimatické podmínky a bez umělého zasněžování by provoz areálu nebyl možný. Do Čenkovic se dostávají jak peníze soukromých investorů, tak i evropské dotace. Z druhé strany Bukové hory od Mlýnického Dvora vzniká po roce 2010 nové moderní středisko Ski resort Buková hora. To postupně propojuje i některé vleky ze strany Čenkovic a vytváří se jednotný odbavovací systém. Úroveň zázemí pro lyžaře i kvalita sjezdovek je někde, kam nedokázali českotřebovští lyžaři v polovině padesátých let dohlédnout. Díky desítkám tisíc hodin jejich dobrovolné a bezplatné práce by dnes Čenkovice k největším lyžařským centrům Orlických hor nepatřily. Jim tenhle článek patří především.

František Teichmann

Informace čerpány z vlastivědného sborníku Lanškrounsko 2015, historických informací www.skict.cz a wikipedie.